Klimatická dohoda

02.03.2017 14:18

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

slyšeli jsme již mnoho argumentů jak zastánců, tak odpůrců ratifikace Pařížské dohody. Musím se jednoznačně připojit k těm, kteří celý dokument odmítají, a rád bych svůj postoj vysvětlil.

Několikrát zde bylo řečeno, že dohoda prakticky neobsahuje nic, co by Česká republika již nyní nesplňovala. Mohl bych tedy říci, že je zcela zbytečné se takovou dohodou vůbec zabývat. Nicméně se touto dohodou zabývat musíme, tak mně dovolte krátké pozastavení nad jejím obsahem, či spíše nad jeho absencí.

Celý text dohody je zjevně výsledkem mnoha kompromisů a především politických dohod a má značně povrchní charakter. Na jednu stranu je jistě v pořádku, že dohoda takového typu a rozsahu dává významnou autonomii jednotlivým státům ve volbě, jak chtějí cílů dosáhnout. Pokud jste si však Pařížskou dohodu přečetli pozorně, víte, že nestanovuje prakticky žádná konkrétní opatření. A dokonce se z ní nedozvíme ani to, jaké by měla dopady na náš život. To je neklamný znak, že s dohodou není něco v pořádku.

Logickou úvahou můžeme odvodit, že dopady na naše životy budou - a budou zcela jistě značné. Konkrétnější představu bychom pravděpodobně získali, pokud bychom si přečetli návrh připravovaného tzv. antifosilního zákona. Ten, ačkoliv má být jedním z hlavních předpisů, s dohodou úzce souvisejících, nebyl doposud Poslanecké sněmovně, a dokonce ani vládě, předložen. Z dostupných zdrojů navíc vyplývá, že ani tento návrh nepřináší příliš konkrétních čísel. Musím se tedy ptát, podobně jako někteří mí předřečníci, neměla by debata ve Sněmovně směřovat nejprve k těmto otázkám?

Dle Pařížské dohody je třeba zastavit globální oteplování, za kterým stojí emise skleníkových plynů. Opravdu je to takto jednoduché?? Pokud se jen trochu kriticky zamyslíte a uvážíme skutečnost, že popis vývoje klimatu je natolik složitý problém, se kterým si ani současná věda zatím úplně neporadí, musíte dojít k závěru, že zkratkovitá úvaha – více skleníkových plynů rovná se globální oteplování, je minimálně podezřelá?

Vtírají se ale další otázky. I kdyby nakrásně za globálním oteplováním byly opravdu jen skleníkové plyny, způsobuje člověk skutečně natolik zásadní podíl celkových emisí skleníkových plynů, aby jeho činnost ovlivnila globální teplotu?

A tím se dostáváme k nejzásadnější otázce! Existuje vůbec globální oteplování? A pokud opravdu pozorujeme v posledních letech zvyšování globální teploty, je to něco neobvyklého, nebo je to něco co tady v historii Země bylo už miliónkrát, bez existence lidstva i s ním a pravděpodobně se bude periodicky opakovat dál, ať se nám to líbí nebo ne?

Pohled, který je v současné době rádoby ekology nejhlasitěji propagován se dá popsat velmi jednoduše: Globální oteplování je ve všech ohledech špatné a je třeba mu zabránit. Hlavními viníky jsou sami lidé, kteří svou činností vypouštějí do ovzduší takové množství škodlivých látek, zejména pak oxidu uhličitého, které je neslučitelné s udržením globální teploty. Tomu je třeba zabránit všemi prostředky. Mnohdy i velmi radikálními. Zkrátka, Zeměkouli si rozvracet nedáme, a kdo nesouhlasí s tím zatočíme.

Zaměřme se nejprve na samotný fakt globálního oteplování. Zejména na ta poslední dvě století, která jsou nejvíce zmiňována. V případě, že se chceme dozvědět, zda byl nárůst teploty v tomto období po průmyslové revoluci skutečně tak radikální, prakticky není možné neseznámit se s hojně citovaným profesorem Mannem, respektive jeho týmem. Ten do debaty přispěl hypotézou, v současnosti nazývanou Mannova hokejka. Teorie, na kterou se ve svých oficiálních materiálech hojně všichni odkazují, sleduje vývoj globální teploty od 14. století až do současnosti. Název dostal graf podle podobnosti se zmíněným sportovním náčiním. Tento tvar vyjadřuje strmý nárůst globální teploty zejména v posledních dvou stoletích, zatímco před průmyslovou revolucí byla teplota konstantní. Autoři dávají jev do přímé souvislosti s nárůstem množství oxidu uhličitého v ovzduší a úplně ignorují fakt, že v historických i geologicky historických dobách množství oxidu uhličitého kolísalo ve významně větších intervalech v obou směrech a často – a to zdůrazňuji - v protichůdných tendencích. Tito ekologičtí vědátoři vydávají pouhou hypotézu za vědecky ověřený fakt. Úplně ignorují, že shodná rostoucí tendence teploty a obsahu CO2 sledovaná jen ve velmi krátkém období – dvě století, je zřejmě náhodná. Je totiž dostatek důkazů, že v minulosti tomu bylo často i naopak. Rostl obsah CO2 a klesala teplota.

Vraťme se ale ještě k samotné globální teplotě. Podstatnou skutečností je, že přesná měření teploty a veškeré pro to potřebné technologické postupy máme k dispozici až od konce 19. století. Údaje z předešlých let byly proto získávány nepřímými, tzv. proxy metodami. Mezi tyto metody řadíme například proměřování letokruhů stromů, pylové analýzy či izotopové rozbory mořských korálů. Všechny tyto metody jsou jistě seriózní vědecké postupy, bylo tedy zcela na místě je použít. Jak se později ukázalo, metody byly skutečně vhodně zvolené, horší to již bylo s interpretací výsledků. Ačkoliv autoři sami výzkum zakončili prezentací a následným prosazováním oné zmíněné hokejky, stále více vědeckých argumentů poukazuje na to, že ve výsledcích jejich práce jsou závažné nedostatky. Dá se říci, že tato teorie, na kterou se však dodnes obhájci zelené doktríny odkazují, byla přesvědčivě a zcela vyvrácena.

Uvedu zde příklad z roku 2003. Tehdy provedli dva kanadští vědci, konkrétně Steve McIntrye a Ross McKitrick, totožnou studii, jako před nimi vypracoval právě profesor Mann. Rozdíl byl pouze ve využití dat. Autoři studie totiž zjistili, že v původním textu nejsou využita všechna dostupná data, nýbrž pouze ta, která se hodí do pravděpodobně předem očekávaného výsledku. Například pro analýzu letokruhů bylo zkoumáno pouze několik stromů z jedné jediné oblasti. Pokud budu doslovně citovat příspěvek McKitricka s McIntryem pod názvem „The Facts“, zaslaný do sborníku „Climate Change, vydaného v roce 2014, jednalo se o několik borovic kdesi v horách na jihozápadě USA. Při použití všech dostupných dat se nakonec ukázalo, že současné mírné zvyšování teploty není historicky ničím výjimečným ani znepokojujícím. Postupem času se objevily mnohé další studie s totožným výsledkem.

Tento příklad zde zmiňuji především proto, že nám velice dobře odhaluje, jakým způsobem jsou v celosvětové klimatické debatě získávána a interpretována data, sloužící k následnému sepisování smluv. Jedním slovem – podvod.

To bylo k samotnému globálnímu oteplování. Jak ale vzniklo přesvědčení, že zdrojem většiny problémů jsou právě emise CO2? Existují nějaká reálná čísla, vědecky podložená, která tuto tezi potvrzují, případně vyvracejí? A není to nakonec tak, že oxid uhličitý není ani zdaleka tak škodlivý, jak je nám neustále předkládáno? Už jsem naznačil, že za přesvědčením, že za růst teploty je zodpovědný oxid uhličitý, je zřejmě náhodná shoda v krátkém časovém intervalu, náhodná shoda někým velmi dobře a manipulativně využitá.

Jaké jsou tedy faktory, které mohou ovlivňovat globální teplotu? Je to opravdu jen oxid uhličitý, nebo existují i jiné faktory?  Samozřejmě, že existují a oprávněně se musíme ptát, zda je možné tyto další faktory, které působí na naše klima, zcela eliminovat.

Můžu zde citovat například Miroslava Kutílka, dlouholetého vysokoškolského pedagoga, zabývajícího se hydropedologií. Profesor Kutílek ve své práci o klimatických změnách popisuje mimo jiné osm hlavních faktorů, které jsou historicky i v současnosti zodpovědné za klimatické změny. Těmi faktory jsou: rozdílné cykly sluneční aktivity, změny magnetického pole země, kontinentální drift, astronomické faktory, změna směru a síly mořských proudů, dopad asteroidů na zemi, existence a četnost vegetace a nakonec i skleníkové plyny. Nutno dodat, že mezi skleníkové plyny počítáme mnoho různých plynů, nikoliv jen a pouze CO2, ale i metan, oxidy dusíku, vodní pára aj. Tyto faktory tedy ovlivňovaly a nadále ovlivňují klima, ve kterém žijeme. Existují i různé další studie, které dokonce předkládají faktorů mnohem více, zmínil jsem však alespoň ty zásadní. Změny teplot, a to teď ani nemluvím o tom, že ne vždy směrem nahoru, jsou tedy způsobeny řadou faktorů. Profesor Kutílek v této souvislosti poukazuje zejména na to, že byť nemůžeme všech osm faktorů vinit ze změn právě v této době, je hrubou chybou činit i opak – tedy vybrat si pouze jeden jediný faktor, a na jeho základě odvážně určit průměrnou globální teplotu. To je ovšem přesně to, co se nyní děje.

Jak sami vidíte, existuje mnoho směrů, kterými se můžeme ve studiu tohoto problému vydat. Předložil jsem vám zde některé z argumentů, a samozřejmě by bylo možné v tomto duchu pokračovat. Domnívám se však, že již není nutné dlouze hovořit o tom, proč stále více nabývám přesvědčení, že v celé věci jde primárně o politické i jiné zájmy nejrůznějších aktérů. Že se zde nezabýváme ničím jiným, než ideologicky laděným materiálem, který nekriticky přijímá pouze fakta, které se někomu hodí do jeho bussines plánu.

Vraťme se nakonec ještě jednou zpět k textu Pařížské dohody. Zmínil jsem zde obtíže, s nimiž se můžeme setkat, pokud se pokusíme některé její části interpretovat. Dílčí pochybnosti a námitky k jednoznačnosti předkládaného textu již zde byly vzneseny. To ovšem neznamená, že by téma bylo vyčerpáno. Naopak, text dohody je na taková překvapení více než bohatý. Delegáti Pařížské konference za jeden z hlavních důvodů, proč je Pařížskou dohodu nutné přijmout, považují nutnost větší aktivní participace všech zemí. Tedy že na rozdíl od situace, kterou přineslo odsouhlasení Kjótského protokolu, se na snižování nárůstu globální teploty budou podílet také tzv. rozvojové země. Co však vidíme v konečné podobě textu, je přesný opak. Budu citovat přímo z Pařížské dohody. Odstavec 1 článku 4 zní: Pro dosažení dlouhodobého teplotního cíle stanoveného v článku 2 budou smluvní strany usilovat o dosažení vrcholu globálních emisí skleníkových plynů co nejdříve s tím, že smluvním stranám rozvojových zemí bude dosažení tohoto vrcholu trvat déle, a poté budou podle nejlepších dostupných vědeckých poznatků emise urychleně snižovat, aby bylo dosaženo rovnováhy mezi antropogenními emisemi ze zdrojů a snížením skleníkových plynů pomocí propadů v druhé polovině tohoto století, na základě rovnosti a v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby. Dalo by se tedy říci, že tato nová smlouva nejenže nezvyšuje odpovědnost států, jako jsou Čína či Indie, ale dokonce ji marginalizuje. Tyto dvě země dohromady vyprodukují přibližně čtvrtinu z celkového podílu emisí. Pokud však tyto země budou nejprve zvyšovat svoji životní úroveň, a až poté začnou řešit problémy, které způsobují, je to další důkaz toho, že smlouva nemá příliš smysl, naopak může být v jistém ohledu škodlivá.

V situaci, kdy navíc není jasné, zda USA, které jsou jedním z klíčových signatářů této dohody, od ní neodstoupí, se mi jeví případné přijetí zcela absurdní a přinejmenším předčasné. Je pozoruhodné, že v době, kdy naše Sněmovna projednává tento návrh, USA pod nově úřadujícím prezidentem směřují k dostavbě dvou nových ropovodů. Jedno z jeho dalších rozhodnutí pak cílí na podporu amerického průmyslu, a to včetně automobilového. Poslední informace dokonce hovoří o podpoře fosilních paliv a navýšení emisních limitů oxidu uhličitého. Ačkoliv jsem zatím nezaznamenal, že by Donald Trump učinil definitivní rozhodnutí ohledně Pařížské dohody, dá se z jeho kroků leccos usuzovat. Zamýšlet se nad možností odstoupení dalších signatářů, třeba právě na základě inspirace v USA, pravděpodobně zatím není namístě. I kdyby ale došlo pouze k odchodu USA navzdory odlišnému postoji dalších zemí, legitimita dohody by byla významným způsobem narušena.

Závěrem mi dovolte shrnout základní fakta: Za prvé: máme před sebou v mnohých bodech nejasný a velmi nekonkrétní text, skrývající v sobě nejedno nepříjemné překvapení. Za druhé: Pařížská dohoda neobsahuje ani ty cíle, které zastánci smlouvy tak hlasitě deklarují. Za třetí: Jeden z hlavních světových znečišťovatelů USA se pravděpodobně chystá od smlouvy odstoupit, a pro další dva Čínu a Indii smlouva dokonce ani de facto nebude platná. Nevidím proto mnoho důvodů, proč bychom se právě my, jakožto země patřící mezi ty rozvinuté, měli zavazovat k údajně nutnému vymýcení něčeho, na čemž máme jako malá země zcela zanedbatelný podíl. Pro konkrétní představu jsou to přibližně 0,3 %.

A nakonec za čtvrté: směr, kterým nás dohoda vede, je prezentován jako jediný správný, založený na vědecky ověřených faktech, a potvrzné hypotéze. Opak je však pravdou! Vědecky ověřené není vůbec nic, a to je u takto zásadního materiálu naprosto nepřijatelné.

Nepřipadá i vám, že tyto praktiky si v ničem nezadají s nejradikálnějšími směry různých náboženství? Poté, co nám jsou předloženy argumenty a hypotézy, měli bychom je přece automaticky podrobit kritické analýze na opravdu vědeckém základě. V případě globálního oteplování je to však právě naopak. Vypadá to, že máme jedinou společensky přijatelnou možnost – argumentům bezmezně věřit, či je v konečné fázi nekriticky přijmout za své. Ti, kteří se na věc snaží podívat vlastníma očima, za použití vlastního rozumu a především se zájmem o všechny dostupné informace, jsou považováni za konspirační teoretiky či nezodpovědné hlupáky, kteří si neváží našeho společného životního prostředí. I přes tato úskalí bych velice rád apeloval na to, abychom se alespoň právě zde, v Poslanecké sněmovně, této demagogie nezalekli a nahlédli na problém se znalostí veškerých relevantních údajů a souvislostí.

Moje stanovisko k předložené Pařížské dohodě je zcela jasné. Tento dokument je třeba kategoricky odmítnout. Jednoduše proto, že jejím cílem je podpora všeho možného, určitě však ne lepšího životního prostředí.

Děkuji za pozornost.