Veřejný ochránce práv

11.03.2016 12:55

Vážené kolegyně, vážení kolegové,
jen těžko hledám pochopení pro zákon z dílny ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu. Tím spíš mě udivuje, že se s návrhem, který přinese mnoho problémů, ztotožňuje i vláda. Možná se mnohým zdá diskuse o tomto zákonu nepotřebná, opak je ale pravdou. Nová legislativa nezavádí nic menšího než čtvrtou moc ve státě. Jestliže jsme dosud hovořili o moci zákonodárné, výkonné a soudní, čtvrtým centrem se má nyní stát veřejný ochránce práv. Ten bZde se tak dokonale převrací účel, k jakému byl úřad zřízen. Jestliže původní ideou instituce bylo hájit práva občanů, nyní dostává do rukou mocnou zbraň. Schválenou legislativu nyní může kdykoliv rozbít ombudsman. Člověk, který smí rozhodovat podle svých vlastních preferencí bez širší diskuse. Jen těžko lze brát vážně argument, že ombudsman by tento prostředek využíval jen výjimečně. Užití tohoto nástroje by totiž bylo pouze v kompetenci veřejného ochránce práv. Způsob a četnost sáhnutí k tomuto prostředku by se tak zjevně měnila podle toho, kdo by funkci ombudsmana zrovna vykonával. Právní řád má ale nabízet trvalost a konzistentnost. Nesmí být měněn podle vůle a ideologie jednoho člověka.
Zcela proti smyslu instituce ombudsmana je i druhé rozšíření pravomocí, totiž možnost podávat antidiskriminační žalobu. Veřejný ochránce práv by tak mohl podat žalobu k soudu vždy, když pouze on sám usoudí, že jednání jakéhokoliv občana je diskriminační a - cituji - "ohrožuje veřejný zájem nebo se dotýká většího množství osob". Tato definice je přitom evidentně velmi obecná a vágní. Souzen tak může být prakticky kdokoliv, kdo se znelíbí nebo bude kritizovat oficiální ideologii ombudsmana.
Jsem přesvědčen, že by mělo zůstat vždy pouze na subjektu, jehož právo bylo porušeno, aby se sám domáhal právní ochrany. Opačný princip je v rozporu se svobodou jednotlivce. Stejně jako by se nám nelíbilo, kdyby za nás někdo cizí vybíral auto, neměl by za nás ani nikdo takový podávat soudní žaloby. Zároveň nelze opomíjet fakt, že Úřad veřejného ochránce práv je vždy vykonáván konkrétní osobou. V případě Anny Šabatové vidíme, že ombudsmanka konflikty spíše vyvolává, než aby hledala smírnou cestu. Příkladem může být provokace, během které pověřený člověk neváhal vydávat za falešného zájemce o pronájem bytu. Následně jsme byli svědky veřejného lynče realitní makléřky, která přitom pouze tlumočila zájem svých klientů, vlastníků nemovitostí. Nové pravomoci ombudsmanky by se zřejmě obrátily i proti ředitelce střední školy, která zakázala dívkám nosit během výuky hidžáb. Zatímco nyní může Šabatová ředitelku "pouze popotahovat médii", nyní by měla šanci podat žalobu.
Musíme si také uvědomit, že ombudsman je placen z peněz nás všech. V tomto smyslu není navrhovaná novela přesná ani z hlediska předpokládaných finančních nároků. Konkrétně se lze v důvodové zprávě dočíst, že návrh nebude mít žádné negativní dopady na státní rozpočet. Takové tvrzení je zásadně nepravdivé. Je nanejvýš zřejmé, že dojde k nárůstu agendy úřadu. Další a další prostředky budou nově využity na armádu kvalitních právníků, aby byly žaloby úspěšné. Obžalovaný by poté byl roky vláčen po soudech a obhajobu by musel platit z vlastních zdrojů. Ještě připomenu, že v mnoha případech diskriminačních žalob spočívá důkazní břemeno na žalovaném, nikoliv na žalujícím. Ombudsman by tak mohl soudními tahanicemi šikanovat každého, kdo nesdílí jeho pohled na svět.
Nová pravomoc přitom nepřispěje k vymýcení diskriminačního jednání. Již nyní se totiž může diskriminovaný obrátit na soud. Je evidentní, že zákon by přinesl jenom zmatek do legislativního procesu. Ombudsman má chránit osoby před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je toto jednání v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, neboť jsou úřady nečinné. Nedovolme, aby se úřad ombudsmana sám stal institucí, před kterou je občana nutné chránit.
Děkuji za pozornost a navrhuji zamítnout zákon a nově získal právo požadovat po Ústavním soudu zrušení sporných zákonů.